O sérii tak husté, že by se dala krájet

Rozetmění je venku na pultech knihkupectví tak krátce, že ještě pořádně nezaschnul inkoust. Jako člověk, který Nikdynoc podporoval a propagoval někdy od roku 2017, jsem se nicméně nemohla nechat zahanbit, chtěla jsem mít závěrečný díl velmi populární trilogie přečtený dřív, než se v knižním online prostoru roztrhne pytel s recenzemi a názory. Čekala jsem, že závěr trilogie zhltnu na posezení, že bude další v řadě výjimečně dobrých knih, které mi v srpnu prošly rukama. Bohužel se z toho všeho pořádně naplnilo jen jedno - skutečně se mi knihu podařilo přečíst rychle.
Jestli pro mě Rozetmění něco představuje, tak důkaz, že čtenářské chutě se mění a já se nemůžu spoléhat na to, že se mi bude líbit, co jsem před rokem milovala.

Jay Kristoff dělá to, co umí nejlíp - svým podivně vyumělkovaným stylem, kde se sprosťárný snoubí s archaismy, líčí příběh Mii Corvere, obávané vražedkyně, gladiatii a uprchlé otrokyně na cestě za pomstou. Mia nechce nic míň než zavraždit všechny, kdo se podíleli na pádu její rodiny: popravčího, církevní hodnostáře i konzula a samozvaného císaře. Je přitom přesně tak krutopřísná, jak byste očekávali - pro sarkastickou vychytralou průpovídku nejde daleko, charisma má na rozdávání a navíc si je schopná sama zastřihnout ofinu, že ani není zubatá. Já vím, šokující. 

Rozetmění mi svým způsobem připomnělo onu nechvalně proslulou osmou řadu seriálu Hra o trůny, ve které se autoři snažili šokovat diváky bezpočtem zvratů. 
Na zvratech samo o sobě není nic špatného, překvapí, připoutají ke knize, zadávají podněty k diskuzi. Zastávám ovšem ten kontroverzní názor, že zvraty, které slouží jen k tomu, aby byl člověk šokován, kterým autor nepřichystá do textu umístěné nápovědy a vodítka, ty pravděpodobně zvednou spíš žluč než procentuální hodnocení knihy.
Krása dobře naplánovaných zvratů spočívá v tom, že je možné je odhalit dopředu, popřípadě pokud se podíváme na příběh zpětně, můžeme si alespoň vyčítat, že jsme pitomí ignoranti, protože na tohle by přece přišel každej, sakra. 
Rozetmění žádné takovéhle zadostiučinění čtenáři nepřináší - naopak slevováním z očekávání, která Kristoff sám zasadil na první strany první knihy a uchylováním se k levným oklikám dává najevo, že jeho cílem není plnit oprávněná očekávání ale šokovat i za cenu degradace napětí budovaného přes půl druhého tisíce stran. 

Další kámen úrazu přichází, pokud se člověk snaží celou sérii někam věkově zařadit, což je diskuze,s e kterou kniha prakticky přišla na pulty knihkupectví. Okolo Nikdynoci se totiž strhla debata, jestli to je či není #youngadult ještě dřív, než se počet komentářů na Databázi knih vyhoupl na dvojciferné číslo. Na jedné straně stáli lidé, co na pornhub zřejmě chodili už ve dvanácti a v knize tak nemohli najít nic, co by je nějakým způsobem překvapilo, na druhé straně se ozývaly hlasy připomínající: "je třeba myslet na děti". Že se nejedná o debatu specifickou pro český knižní trh, podrhuje skutečnost, že dobrou polovinu autorových stories na instagramu tvoří zmínky o tom, jak ten či onen fanoušek našel výtisk Nikdynoci v young adult sekci, kde podle něj nemá co dělat. 
Existenci téhle debaty chápu, přesto to bylo až při čtení Rozetmění, kdy mi v hlavě sepnulo, kde se vlastně nachází kámen úrazu. Kniha se totiž čte tak, jako byste četli jakoukoli "ya fantasy", ale autor si po jejím dopsání řekl, že by bylo fajn, kdyby ji četli dospělí lidé, a tak do textu přidal trochu sexu, trochu sprostých výrazů a cca tři hektolitry krve. 

Dobrou dospělou fantasy ale, troufám si tvrdit, netvoří young adult základ + témata, kvůli kterým by vám youtube demonetizoval video. Člověk nemůže očekávat, že vzbudí zájem staršího publika jenom tím, že své pubescentní protagonistce strčí do ruky cigáro. Prostředí školy pro asasíny, gladiátorských zápasů nebo nebezpečného putování nezastře fakt, že na popředí vyplouvá snaha hlavní hrdinky najít své místo v kolektivu a problémy spojené s milostnými pletkami, tedy témata, která typicky směřují k publiku "mladých dospělých".
Cítím potřebu zdůraznit, že tohle není špatně, obě nadnesená témata jsou důležitá a zaslouží si být ústředním bodem příběhu. Po většinu času jsem se při čtení ale nemohla ubránit dojmu, že se autor snaží odvést od těchto témat čtenářovu pozornost, protože... "Mia je krutopřísná, podívejte se na všechny ty vyhřezlý orgány a žhavej sex! Tak dospělý, tak hustý!"

Vzhledem k mé historii co se série týče, jsem se musela dříve nebo později dopracovat k otázce: kde je chyba? Proč mě Rozetmění frustruje, když Nikdynoc i Boží hrob se dostávaly k nejlepším knihám, které jsem v roce 2018 a 2019 četla? 

S čistým svědomím říkám, že Rozetmění s výjimkou frustrujícího konce, nijak neklesá na kvalitě. Jay Kristoff je jako spisovatel konzistentní co do jazyka tak do postav a děje. Pokud jste si jistí, že by se vám Nikdynoc i Boží hrob líbili stejně dnes, jako když jste je četli poprvé, pevně věřím, že podobně nadšený názor budete mít z Rozetmění. Mia je koneckonců stále tím, čím dodnes touží být můj vnitřní emař, autor nijak nepolevil v poznámkách pod čarou a pomsta svým způsobem dál hraje prim. 

Problém je ve mě, což je skutečnost, kterou je pokaždé bolestivé si uvědomit. Zřejmě jsem prostě jiný člověk než před rokem - a to je stejně překvapivé, jak se to dá očekávat. Mia si tedy může potřást rukou s Eragonem a Nikdynoc se přidává na hromadu sérií, které se neodvažuji číst znovu ze strachu, že bych si zničila dobré vzpomínky, co na ně mám. I tak jsem vděčná, že ke mě první i druhý díl přišly v době, kdy jsem je potřebovala, a kdy mi měly co dát. 

Rozetmění mi bylo poskytnuto jako recenzní výtisk společností Albatros Media a. s., za což tímto děkuji.

Vlastním jen 38 knih a to je cajk

Vlastním "jenom" 38 knih, které považuju za svoje. Pro někoho je to možná o 38 knih víc, než by chtěl mít doma, pro drtivou většinu "knižní online scény", na které se běžně pohybuju, je to spíš divný. Cože? Jako že mým snem není mít pokoj plný knih?

Kdybych teď potkala Zuzku, co se čerstvě přidala na knižní instagram, asi by se mě zeptala, jestli mě někdo unesl a dávám jí tím znamení, že mě má jako zachránit. Vždycky jsem hromadila knihy. Vždycky jsem chtěla mít doma svoji soukromou knihovnu. Můj ideální byt se měl sestávat ze dvou pokojů - ložnice a knihovny. To už tak úplně neplatí.

Můžu s klidem říct, že každou knihu, kterou mám doma, miluju. Dělá mi radost ji číst, chci ji číst v následujících letech ještě stokrát nebo tisíckrát. Dřív jsem chtěla vlastnit všechny knihy, co přečtu. Teď chci vlastnit jenom knihy, co přečtu a budu bezmezně milovat. Jo, stejně doufám, že budu jednoho dne mít pokoj plnej knih. Ale budou to jen knihy, na který když se podívám, uvidím samý boží tituly.

Naprosto rozumím tomu, že pro většinu lidí v knižním onlajnu je hromadění knih stejně přirozené jako dýchání. Pro někoho je to osobní vizitka, pro jiného knihomolská nezbytnost. Pro mě lapač prachu. 

Není to samozřejmě tak jednoduché - odmávnout knihy jako lapače prachu a tím vysvětlit, že doma nechci jiné než ty "absolutně nezbytné", protože - co si budem - žádné z knih vlastně nejsou nezbytné. Každej člověk je svým způsobem lapač prachu, žejo.

Ze mě se v posledních pár letech postupně stal minimalista, ta cesta začala někdy po střední, kdy jsem si ze stěn strhala plakáty, vyhodila akční figurky a toho posledního plyšáka, co přežíval tradiční velké jarní úklidy. Co ale přežívalo vždycky byly knihy. 

Držely se mě, rozrůstaly se po pokoji, zabíraly jednu skříň, pak druhou a pak se plazily podél zdí jako nová vrstva izolace. Zabraly veškerý prostor pod postelí a pak se začaly stěhovat i do šatny. Můj životní prostor ovládly knihy a bylo to přesně tak krásný a úděsný, jak si asi teď představujete. 

Někdy v lednu mi konečně ruply nervy a rozhodla jsem se knihovnu přebrat - částečně protože jsem vážně chtěla zpět kontrolu nad svým životním prostorem a potažmo životem jako takovým, částečně protože už mě nebavilo vysvětlovat "můj minimalismus znamená, že nemám citový vztah k materiálním věcem... jo a pak mám doma 600+ knih, haha."

Tehdy jsem ještě netušila, do jakýho extrému mě tohle třídění dovede. Po první čistce mi pořád zbývalo přes sto knih a myslela jsem si, že mám hotovo. Teď koukám na těch 38 knih a jsem si naprosto jistá, že konce roku se jejich složení ještě změní. 

Reakce na moje třídění byly různý, od "to bych nikdy nedokázala" přes "nevážíš si knih" po "kolik jsi za ně vyhodila peněz?" Hodně z toho je pochopitelný, snažila jsem se vyjádřit, že jsem přesycená tím, kolik nových knih vychází, že mi připadá, že některým z těch, co jsou venku, se mohlo věnovat víc péče. Mnohý z nakladatelství jsou korporáty, co jednou na objem a já chápu, že je to potřeba, aby přežily. Jenže můj knihomolskej život v druhé polovině roku 2019 byl jasným znamením, že pokud budu pokračovat na vlně knižního konzumu, brzo vyhořím nebo tvrdě narazím. Protože jsem měla potřebu vlastnit všechno, co vyšlo a zároveň bylo mýmu "vkusu" aspoň trochu relevantní. 

V roce 2020 jsem se rozhodla zvolnit. Nehnat se za recenzními výtisky. Nesnažit se toho za každou cenu přečíst tuny. Číst jenom ty věci, co mě vážně vážně vážně zajímají. Vytřídění knih pro mě bylo takovým symbolickým činem, který měl značit tak trochu jinej přístup ke čtení, ke spolupracím, ke knihám. 

Po půl roce můžu říct tohle: miluju ty knihy, co mám doma, mnohem víc, než jsem kdy svoje knihy měla ráda. Jsem víc v klidu, když přijde na čtení. A mnohem víc mě to baví. I když jsem potom mezi knihomoly za exota. 

Princ bláznů - Mark Lawrence - Pocity

Tak nějak nevím, co jsem si z Prince bláznů odnesla - minimálně to, že mě baví styl, jakým Mark Lawrence píše. Aby mě autor donutil zasmát se při četní nahlas, to mě vždycky potěší, nestává se to totiž úplně často. 

Když jsem se ptala, kde s Lawrencem začít, většina lidí mi radila, ať jeho Roztříštěnou říši přeskočím, protože tam není tak silnej a pokud chci vědět, jestli si ho oblíbím jako autora, ať sáhnu rovnou po Rudé sestře /která je prý jednoznačně nejsolidnější/ nebo právě po Princi bláznů. A ačkoli pro mě byl Princ bláznů v mnoha ohledech frustrující, věřím, že Lawrence jako autor některou ze svých knih dostane mezi moje oblíbence, možná právě opěvovanou Rudou sestru. 

Konec blábolení, pokusím se o knize spíchnout něco smysluplného. 

Mark Lawrence v Princi bláznů představuje prince Jalana, desátého dědice Červené královny, který by se dal charakterizovat slovy, která jsou asi příliš sprostá na to, abych je sem takhle otevřeně psala. To první, "vychcanej" asi ještě tenhle blog unese, u druhého si řekněme prostě jen to, že začíná na "z" a rýmuje se se slovem zmrd. 

ups. 

Koneckonců asi nejlépe se vám Jalan představí sám hned prvními slovy, která si v knize přečtete. 

"Jsem lhář, podvodních a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu." 

Jalan má vlastně v životě jen málo cílů, mezi ty převažující se počítá - splatit svůj dluh u místního, řekněme, gangstera, nebo přinejlepším - nemuset ho splácet vůbec, vyspat se s co nejvíc ženskejma a dožít svůj život v přepychu. 

Nic z toho mu není souzeno, setkáváme se s ním, když prchá z domu jedné ze svých milenek, jen aby se jeho cesty střetly se Snorrim, seveřanem, válečníkem skrz naskrz a uprchlíkem. A protože se mi nechce zabíhat do spoileroidních podrobností, prozradím jen, že Jalana a Snorriho k sobě připoutá kletba, která je odsoudí k cestě na sever. 

První věc, která mě překvapila, bylo, kam se Mark Lawrence rozhodl svůj příběh zasadit. Co vám zprvu přijde jako alternativní historie, se brzy změní a to díky pár chytře umístěným nápovědám. Mark Lawrence se vlastně vůbec nezajímá o to, jestli tuhle malou záhadu odkryjete a o to mi byl sympatičtější. Je hezký, když vám autor nemusí vyhláskovat, co tím vším zamýšlel. 

Kde mě Lawrence ztrácí, je samotný děj. Jako by všudypřítomný okouzlující sarkastický humor a přirozená chemie mezi Jalem a Snorrim měly jenom maskovat to, že sledujete poměrně přímočarý příběh - prostě cestu na sever. Někde v polovině cesty, když vás to popichování sice baví dál, ale už zdaleka nenaplňuje jako ze začátku, zjistíte, že vlastně nemáte s čím pracovat. Magie/kletba vám sice pomalu začíná dávat smysl, ale stejně rychle vyplývá na světlo, že slouží vlastně jen jako hybatel, který posouvá děj vpřed a řešení "toho hlavního průseru", ale nějakou další roli neplní. O to víc mě frustrovalo, když ty hlavní "bojové" sekvence autor přeskočil s tím, že "Jal je vlastně Berserk, takže když se dostane do boje, vidí rudou mlhu a to je všechno, takže i vy, jako čtenáři nevidíte nic" 

Knihy, které hodnotím 3/5 jsou většinou typické příklady toho, že daný titul "neurazí-nenadchne". Princ bláznů je netypický příklad, který "nadchnul-frustroval". Rozhodně hodlám dát autorovi další šanci, věřím, že si někdy v budoucnu přečtu i pokračování, protože to přes všechny moje výtky byla příjemná četba. Lawrence dokáže popsat to největší násilí s takovou lehkostí, že zůstává rozum stát. Jenže k božím postavám a smyslu pro humor potřebuju i boží děj. A toho se mi tady nedostalo. 

Skupinový sdílečky jsou scam

Co se týče knižního instagramu, jsem člověk několika zásad. Neskočit nikomu na follow-unfollow, neklikat na odkazy od sexy ruských modelek a za žádných okolností se neúčastnit sdíleček, S4S, nebo jako tomu dneska děcka říkají. 

V principu po zní asi hezky - nasdílíte nějakej velkej účet se spoustou sledujících a velikým dosahem, kterej vás okamžitě dostane do povědomí všech svých sledujících. Na papíře to zní skvěle, ale nebylo by to poprvé, co realita za vizí pokulhává. 

V první řadě nejste jediní, kdo se do takovýho sdílení účastní. Člověk, co S4S pořádá, má 5.000 sledujících? Tak to se vsaďte, že aspoň 500 účtů se bude účastnit. Myslíte si, že těch ostatní 4.500 baví procházet 500 nasdílených účtů a zkoumat, jestli je náhodou někdo nezaujme? A na vílu Zuběnku taky ještě věříte? 

Možná teď chcete namítnout, že někteří sdílejí po částech. Souhlasím, dejme tomu, že pořadatel sdílí váš profil ve skupině 9 dalších profilů. Myslíte si, že to nějak pomohlo? Že po 50 dnech tohle sdílení ještě neleze všem na mozek? 

Sdílení samosebou pomáhá, jinak by neexistovalo. Komu pomáhá nejvíc? Tomu charitativnímu pořadateli, který to všechno dělá jako poděkování za to, že má vaši přízeň, aby vám ji taky nějak oplatil rozumějte. Rozhodně to není proto, že by se díky sdílení právě ten jeho/její profil dostal do všech koutů jinak rozdrobené a roztříštěné knižní online komunity. Určitě ne. Stoprocentně. 

Jestli jsou sdílečky samy o sobě takový "zlo" - oukej, tady už přeháním... možná - pak skupinové sdílení je ještě třikrát horší. 

Určitě jste takový skvělý nabídky sami viděli - "Nasdílíme váš profil 45 tisícům sledujících", slibuje těch pět profilů, který dohromady tohle sdílení pořádá. "Stačí, když budete sledovat každého z nás, nasdílíte naše profily, olajkujete nám naše poslední příspěvky." 

Stejně jako u sdílení obecně, i tady je ta představa skvělá. Díky několika screenshotům váš profil obletí svět. Z té hromady lidí se určitě pár desítek najde, co vás začnou sledovat a každej člověk je přece dobrej, no ne? 

Proč odpověď zní: jakoby jo, ale vlastně ne, zodpoví matematika. Neděste se, nemusíte nic počítat, stačí jen poslouchat načrtnutou myšlenku - jak si myslíte, že je pravděpodobný, že to skutečné číslo není 45 tisíc párů očí, co vás uvidí,ale třeba 30 tisíc, 25 tisíc, nebo možná 20 tisíc? Jak je pravděpodobné, že pořadatelé nemají žádné společné sledující? Pokud jsou to všechno české nebo slovenské profily, co čtou stejné žánry, vsadila bych se, že polovina jejich sledujících je stejná. 

Skupinový S4S nefungujou tak, že sečtete sledující všech pořadatelů a vyjde vám číslo lidí, co se k nim váš profil dostane - a to neberu vpotaz, že ne všichni sledujíc stories, ne všichni se proklikávají hromadou sdílených profilů. 

Sdílečky, ty skupinový tuplem, jsou jedno velký "možná". Možná budete mít štěstí a budete jeden z prvních sdílených profilů. Možná se váš profil někomu bude líbit. Možná vám to vážně pomůže. Ale rozhodně to není spolehlivá cesta k úspěchu. 

A řešení? Není žádná zázračná rychlokvaška, která by vám umožnila stát se bookstagramovou star. Ty velký profily, ke kterým vzhlížím, za sebou mají tuny a tuny práce, promýšlení projektů, focení, zkoušení toho, co funguje a co ne a hlavně lidi, kteří do toho dávají všechno. 

Nebo, ehm, v jeden den začnou sdílet 600 lidí a o týden později se stejného množství zbaví, ale to už jsou špinavý triky z úplně jiné kapitoly.

Nejde to rychle, nejde to zázračně, nejde to tak, že se zúčastníte hromadného sdílení, které z vás přes noc udělá člověka s deseti tisíci sledujícími. Ale rozhodně jsou věci, které můžete udělat, které vám pomůžou: být aktivní na platformě - komentovat, odpovídat na stories, sdílet, zapojovat se do projektů, přidávat pravidelně nebo alespoň často. Nezní to možná tak jednoduše jako sdílet cizí profil a pak čekat na úspěch, zato publikum, které si vlastní aktivitou vybudujete, je mnohem věrnější, než to, co k vám přijde skrz nějaký sdílecí zázrak. 

Pocit neadekvátnosti

Ha, nebyla bych to já, kdybych si z každý platformy neudělala svoje osobní terapie /místo toho, abych zašla na normální terapie, chápem se, protože to by bylo moc zdravý a dospělý rozhodnutí - not in my town, bitch/. Dneska jsem se rozhodla postěžovat si v psané formě, protože bych asi neunesla, kdyby mi instagram za rok řekl: hej, hádej, co jsi loni touhle dobou dělala? Fňukala! Ha!

S pocitem neadekvátnosti jsme něco jako nejlepší kámoši, prostě dream team, top strop crème de la crème a tak. Doplňujeme se naprosto skvěle a nezapomíná se připomenout vždycky, když mám moc velkej pocit, že je všechno fajn a boží. Prostě se vždycky můžu spolehnout na to, že tady pro mě bude.

Letošní rok ale přinesl i v této oblasti, o které jsem byla přesvědčená, že už ji mám v merku, naprostou novinku - pocit čtenářské neadekvátnosti.

Pocit, že nejsem dostatečně dobrá a zběhlá v tom, co dělám, nepociťuju jenom v nových oblastech, do kterých se pouštím, ale i v těch, ve kterých se nějakou dobu pohybuju. Třeba škola, oblast mé odborné působnosti, možná. Jednoho dne. Když to jinak nepůjde. /O tom, jak nepříjemně se cítím ve svým oboru, a jak si moc přeju, abych bývala byla na gymplu horší student, si popovídáme někdy jindy, slibuju./

Jediné prostředí, kde jsem se v poslední době cítila jistá v kramflecích, byla knižní komunita. Nedá se říct, že bych byla nějak extrémně sebevědomá, fake it 'till you make it na mě taky úplně nefunguje. Ale když jsem si přečetla knihu, byla jsem schopná docela s jistotou říct, co se mi na ní nelíbilo, proč mi přišlo, že některé její části nefungovaly a co naopak bylo skvělé. Tohle moje blahodárné rozpoložení zakolísalo, už když jsem sáhla po Tadu Williamsovi. Kolísá dál u Brenta Weekse, u Joea Abercrombieho. Myslím, že není těžký z toho vyvodit celkem jasný závěry.

Jakmile se mám pustit do fantasy pro dospělý, připadá mi, že nejsem dostatečně sečtělá, chybí mi důležité znalosti, kontext a vědomosti, abych byla schopná říct - tohle bylo fajn, tohle ani ne. A přitom to není nijak těžký nebo hluboký. Moje "schopnost" rozeznat, co v mých očích funguje a co ne, se žádným způsobem nezměnila. Jenže to pak jdu hodit na papír, respektive na goodreads, a v hlavě mi začnou hlodat Pochybné hlasy: A seš si jistá, jo, že pro to není nějaké vysvětlení? Seš si jistá, jo, že není tohle něco, co ti vadí, protože tomu nerozumíš? A seš si jistá, jo, že na tohle máš? 

Co si budem, jsou chvíle, kdy bych svoje hlasy nejradši nakopala do zadku. Což bohužel nejde. Jsou to hlasy.

Tím nechci říct, že to vzdávám a nebudu tyhlety epický ságy hodnotit. To ne. Spíš naznačuju pro ty, co si myslí, že vím, co dělám, že to tak většinu času není. Kromě čtení samotných knih jako v tuto chvíli Jasný osten, Žal a Trn si zároveň "musím" načíst spoustu věcí i o autorovi. O kontextu doby, ve které trilogii napsal. O tom, kdo ho ovlivnil a koho zase dál ovlivnil on. Ne ani tak pro ostatní, ale spíš pro klid vlastní duše. Protože, jako u všeho, tohle je zřejmě něco, co trápí víc mě než někoho dalšího.

Takže, pokud se někdy cítíte neadekvátně, neklesejte na mysli. Mám takový podezření, že se tak někdy cítí každej. A možná nejvíc ti lidi, kteří vám přijdou nejvíc sebevědomí. 

Bouřná vrána - Pocity

Kalyn Josephsonová se literárnímu světu představila duologií Bouřná vrána v červenci roku 2019 a v českých knihkupectvích ji můžeme čekat od konce března tohoto roku. Mně se dostala do ruky RC díky spolupráci se společnosti Albatros media a. s., za což děkuji. 

Bouřná vrána by se dala shrnout slovy: průměrná young adult fantasy, ale protože mi to nepřipadá fér, pokusím se svoje pocity rozvést. 

Jsem toho názoru, že nemůžete srovnávat ya fantasy s něčím, jako je Kolo času a očekávat, že se vám dostane čehokoli, kromě zklamání. Od duologie, která má dohromady s bídou 700 stran nelze očekávat dechberoucí svět, komplexní kultury a podrobně nastíněný vývoj postav. Je škoda, že tuhle informaci nikdo nezprostředkoval i Kalyn Josephsonové, která se o něco podobného bez uspokojivých výsledků snaží.

Josephsonová nám trochu nejistě představuje svět složený z několika království, kterým se od nich dostane toho nejzákladnějšího popisu - jedni jsou odtažití a lpí na tradicích, ti jsou schovaní za pohořím, v Dobrém Království je teplo a příjemně, ve Zlém Království je chladno a lidé jsou nepříjemní, v dalším sice nemají armádu, ale zato se tamní mniši umí skvěle plížit... představování nových kultur působí spíš jako parodie na sebe sama, absence jakékoli nuance - zejména ve Zlém Království, je skoro až směšná. 

Podobně se autorka staví k charakteristice jednotlivých postav, v celé knize najdete zhruba tři, které jsou hlubší než talíř na desert. K výběru se nabízí Moudrá Dcera Královny Zběhlá v Politice, Princezna Rebelka, Zlý Ale Vlastně Uvnitř Hodný Princ a podobné. Jistě, každá postava je do určité míry stereotypní, ale Bouřná vrána se ani nesnaží předstírat, že by v jejích postavách bylo něco víc. 

Autorce nezle upřít snaha představit mladému publiku hrdinku s depresí, za což si zaslouží smeknutí pomyslného klobouku. Je vidět, že k tématu Josephsonová přistupuje opatrně a s respektem, a poměrně zdatně se vypořádává i se skutečností, že okolí nevnímá depresi jako víc, než jen smutek, přes který je jednoduché se dostat, pokud má člověk dostatečně silnou vůli. 

"Takhle to prostě bylo. V jednu chvíli jsem se posouvala vpřed a v příští jsem se nemohla ani hnout. Bez ohledu na to, jak důležitý den mě čekal, anebo co jsem musela udělat, prostě to na mě padlo a odmítalo to zmizet. 

Nenáviděla jsem to. 

Proč jsem byla tak slabá? Posledních pár měsíců je ze mě neschopná troska. A pořád to trvalo. Nedokážu, aby se to vejce vylíhlo. Nedokážu pomoct Rhodaire ani sama sobě. 

K ničemu."

Jak už název knihy vypovídá, velké téma knihy a něco, co dělá tento svět specifickým, jsou vrány. Od Šesti vran Leigh Bardugo se zdá, že se young adult svět do vran a havranů zbláznil. Moje mrtvá, studená, zlá duše to naprosto chápe. Vrány jsou tajemné, děsivé a inteligentní. Jejich přítomnost v knize slibuje, že se čtenář může těšit na něco děsivého, že se autor nebojí svoje postavy zabít. 

Když jsem se pouštěla do Bouřné vrány, byla jsem stran lidí, kteří už knihu četli, varována, že tady hrají vrány roli náhražky draků, že nejsou nijak specifické. 

Dovolím si nesouhlasit. Autorce se poměrně dobře podařilo vetknout vrány do kultury a tradic Rhodaire, pravděpodobně jediného království, které jsme alespoň trochu poznali, stejně jako do hlasu Anthii, kterým je příběh vyprávěn. 

"Caliza, která se připravovala na roli královny, se matky držela jako peří na vranách."

Přesto se nelze ubránit pocitu, že vrány zůstávají povětšinou na pozadí. Veškerou pozornost na sebe strhává zlá, zlá královna Razel, která jen málokdy působí jinak než komixový padouch se zakrouceným knírkem. Ačkoli se může zdát, že Josephsonová své antagonistce vybudovala dostatečnou motivaci, která by stála základem jejímu dalšímu počínání, vydala se tu nejjednodušší cestou vůbec - tragická minulost, co se nabízí od první strany, která na čtenáře působí prvoplánově a nevěrohodně. 

Ke cti budiž autorce je skutečnost, že alespoň co se týče obligatorního romantického vztahu, sáhla po té méně očekávané volbě. 

Bouřná vrána se snaží dokázat víc, než je na prostoru, který jí byl dán, možné. Pevně věřím, že kdyby autorka zvolnila tempo a dopřála si dalších sto stran, četba by byla mnohem příjemnější záležitostí. Takhle pro mě zůstává někde v šedivém průměru a dalece tak zaostává za svou vlastní obálkou, která sama o sobě slibuje mnohem víc, než příběh může dát. 

Dávám blogu týden, maximálně dva

Ha. Absolutně netuším, jak tu cokoli funguje, ale takhle žiju od střední a zatím to celkem vychází, takže here goes nothing.

Asi by se hodilo říct pár slov na úvod. Problém je, že já tady to vítání a loučení se prostě nějak nedávám. Ty prostřední fáze? Ty prostřední fáze mi docela jdou, takže budu předstírat, že to tu už pár let funguje a prostě po roce běžícího blogu přišel čas představit se, dobře?

Tohle je blog pro moje koncepty, pro moje "rozpracováno", zkrátka pro to, z čeho se zaručeně nestane video na youtube nebo příspěvek na instagramu. Převážně pro knižní věci, ale nezaručuju, že nezabloudím do oblasti filmů a seriálů - zvlášť, když půjde o knižní adaptaci.

Tady by se asi hodilo přiznat, že už jsem si prošla svou řádkou blogů - od osobních přes fan blogy - myslím, že na charmedky.blog.cz jen tak nezapomenu - a ten blog, sakra, pořád visí v online prostoru, neuvěřitelný. Žádný z blogů mi nikdy nevydržel, upřímně se divím, že ještě pořád funguje ten instagram a youtube. Když to přežily tyhle dvě platformy tak dlouho, jak přežily, řekla jsem si, že je na čase po sto letech zase vyzkoušet blog.

Slovy klasika - hlavně se z toho neposrat.