O sérii tak husté, že by se dala krájet

Rozetmění je venku na pultech knihkupectví tak krátce, že ještě pořádně nezaschnul inkoust. Jako člověk, který Nikdynoc podporoval a propagoval někdy od roku 2017, jsem se nicméně nemohla nechat zahanbit, chtěla jsem mít závěrečný díl velmi populární trilogie přečtený dřív, než se v knižním online prostoru roztrhne pytel s recenzemi a názory. Čekala jsem, že závěr trilogie zhltnu na posezení, že bude další v řadě výjimečně dobrých knih, které mi v srpnu prošly rukama. Bohužel se z toho všeho pořádně naplnilo jen jedno - skutečně se mi knihu podařilo přečíst rychle.
Jestli pro mě Rozetmění něco představuje, tak důkaz, že čtenářské chutě se mění a já se nemůžu spoléhat na to, že se mi bude líbit, co jsem před rokem milovala.

Jay Kristoff dělá to, co umí nejlíp - svým podivně vyumělkovaným stylem, kde se sprosťárný snoubí s archaismy, líčí příběh Mii Corvere, obávané vražedkyně, gladiatii a uprchlé otrokyně na cestě za pomstou. Mia nechce nic míň než zavraždit všechny, kdo se podíleli na pádu její rodiny: popravčího, církevní hodnostáře i konzula a samozvaného císaře. Je přitom přesně tak krutopřísná, jak byste očekávali - pro sarkastickou vychytralou průpovídku nejde daleko, charisma má na rozdávání a navíc si je schopná sama zastřihnout ofinu, že ani není zubatá. Já vím, šokující. 

Rozetmění mi svým způsobem připomnělo onu nechvalně proslulou osmou řadu seriálu Hra o trůny, ve které se autoři snažili šokovat diváky bezpočtem zvratů. 
Na zvratech samo o sobě není nic špatného, překvapí, připoutají ke knize, zadávají podněty k diskuzi. Zastávám ovšem ten kontroverzní názor, že zvraty, které slouží jen k tomu, aby byl člověk šokován, kterým autor nepřichystá do textu umístěné nápovědy a vodítka, ty pravděpodobně zvednou spíš žluč než procentuální hodnocení knihy.
Krása dobře naplánovaných zvratů spočívá v tom, že je možné je odhalit dopředu, popřípadě pokud se podíváme na příběh zpětně, můžeme si alespoň vyčítat, že jsme pitomí ignoranti, protože na tohle by přece přišel každej, sakra. 
Rozetmění žádné takovéhle zadostiučinění čtenáři nepřináší - naopak slevováním z očekávání, která Kristoff sám zasadil na první strany první knihy a uchylováním se k levným oklikám dává najevo, že jeho cílem není plnit oprávněná očekávání ale šokovat i za cenu degradace napětí budovaného přes půl druhého tisíce stran. 

Další kámen úrazu přichází, pokud se člověk snaží celou sérii někam věkově zařadit, což je diskuze,s e kterou kniha prakticky přišla na pulty knihkupectví. Okolo Nikdynoci se totiž strhla debata, jestli to je či není #youngadult ještě dřív, než se počet komentářů na Databázi knih vyhoupl na dvojciferné číslo. Na jedné straně stáli lidé, co na pornhub zřejmě chodili už ve dvanácti a v knize tak nemohli najít nic, co by je nějakým způsobem překvapilo, na druhé straně se ozývaly hlasy připomínající: "je třeba myslet na děti". Že se nejedná o debatu specifickou pro český knižní trh, podrhuje skutečnost, že dobrou polovinu autorových stories na instagramu tvoří zmínky o tom, jak ten či onen fanoušek našel výtisk Nikdynoci v young adult sekci, kde podle něj nemá co dělat. 
Existenci téhle debaty chápu, přesto to bylo až při čtení Rozetmění, kdy mi v hlavě sepnulo, kde se vlastně nachází kámen úrazu. Kniha se totiž čte tak, jako byste četli jakoukoli "ya fantasy", ale autor si po jejím dopsání řekl, že by bylo fajn, kdyby ji četli dospělí lidé, a tak do textu přidal trochu sexu, trochu sprostých výrazů a cca tři hektolitry krve. 

Dobrou dospělou fantasy ale, troufám si tvrdit, netvoří young adult základ + témata, kvůli kterým by vám youtube demonetizoval video. Člověk nemůže očekávat, že vzbudí zájem staršího publika jenom tím, že své pubescentní protagonistce strčí do ruky cigáro. Prostředí školy pro asasíny, gladiátorských zápasů nebo nebezpečného putování nezastře fakt, že na popředí vyplouvá snaha hlavní hrdinky najít své místo v kolektivu a problémy spojené s milostnými pletkami, tedy témata, která typicky směřují k publiku "mladých dospělých".
Cítím potřebu zdůraznit, že tohle není špatně, obě nadnesená témata jsou důležitá a zaslouží si být ústředním bodem příběhu. Po většinu času jsem se při čtení ale nemohla ubránit dojmu, že se autor snaží odvést od těchto témat čtenářovu pozornost, protože... "Mia je krutopřísná, podívejte se na všechny ty vyhřezlý orgány a žhavej sex! Tak dospělý, tak hustý!"

Vzhledem k mé historii co se série týče, jsem se musela dříve nebo později dopracovat k otázce: kde je chyba? Proč mě Rozetmění frustruje, když Nikdynoc i Boží hrob se dostávaly k nejlepším knihám, které jsem v roce 2018 a 2019 četla? 

S čistým svědomím říkám, že Rozetmění s výjimkou frustrujícího konce, nijak neklesá na kvalitě. Jay Kristoff je jako spisovatel konzistentní co do jazyka tak do postav a děje. Pokud jste si jistí, že by se vám Nikdynoc i Boží hrob líbili stejně dnes, jako když jste je četli poprvé, pevně věřím, že podobně nadšený názor budete mít z Rozetmění. Mia je koneckonců stále tím, čím dodnes touží být můj vnitřní emař, autor nijak nepolevil v poznámkách pod čarou a pomsta svým způsobem dál hraje prim. 

Problém je ve mě, což je skutečnost, kterou je pokaždé bolestivé si uvědomit. Zřejmě jsem prostě jiný člověk než před rokem - a to je stejně překvapivé, jak se to dá očekávat. Mia si tedy může potřást rukou s Eragonem a Nikdynoc se přidává na hromadu sérií, které se neodvažuji číst znovu ze strachu, že bych si zničila dobré vzpomínky, co na ně mám. I tak jsem vděčná, že ke mě první i druhý díl přišly v době, kdy jsem je potřebovala, a kdy mi měly co dát. 

Rozetmění mi bylo poskytnuto jako recenzní výtisk společností Albatros Media a. s., za což tímto děkuji.