Pocit neadekvátnosti

Ha, nebyla bych to já, kdybych si z každý platformy neudělala svoje osobní terapie /místo toho, abych zašla na normální terapie, chápem se, protože to by bylo moc zdravý a dospělý rozhodnutí - not in my town, bitch/. Dneska jsem se rozhodla postěžovat si v psané formě, protože bych asi neunesla, kdyby mi instagram za rok řekl: hej, hádej, co jsi loni touhle dobou dělala? Fňukala! Ha!

S pocitem neadekvátnosti jsme něco jako nejlepší kámoši, prostě dream team, top strop crème de la crème a tak. Doplňujeme se naprosto skvěle a nezapomíná se připomenout vždycky, když mám moc velkej pocit, že je všechno fajn a boží. Prostě se vždycky můžu spolehnout na to, že tady pro mě bude.

Letošní rok ale přinesl i v této oblasti, o které jsem byla přesvědčená, že už ji mám v merku, naprostou novinku - pocit čtenářské neadekvátnosti.

Pocit, že nejsem dostatečně dobrá a zběhlá v tom, co dělám, nepociťuju jenom v nových oblastech, do kterých se pouštím, ale i v těch, ve kterých se nějakou dobu pohybuju. Třeba škola, oblast mé odborné působnosti, možná. Jednoho dne. Když to jinak nepůjde. /O tom, jak nepříjemně se cítím ve svým oboru, a jak si moc přeju, abych bývala byla na gymplu horší student, si popovídáme někdy jindy, slibuju./

Jediné prostředí, kde jsem se v poslední době cítila jistá v kramflecích, byla knižní komunita. Nedá se říct, že bych byla nějak extrémně sebevědomá, fake it 'till you make it na mě taky úplně nefunguje. Ale když jsem si přečetla knihu, byla jsem schopná docela s jistotou říct, co se mi na ní nelíbilo, proč mi přišlo, že některé její části nefungovaly a co naopak bylo skvělé. Tohle moje blahodárné rozpoložení zakolísalo, už když jsem sáhla po Tadu Williamsovi. Kolísá dál u Brenta Weekse, u Joea Abercrombieho. Myslím, že není těžký z toho vyvodit celkem jasný závěry.

Jakmile se mám pustit do fantasy pro dospělý, připadá mi, že nejsem dostatečně sečtělá, chybí mi důležité znalosti, kontext a vědomosti, abych byla schopná říct - tohle bylo fajn, tohle ani ne. A přitom to není nijak těžký nebo hluboký. Moje "schopnost" rozeznat, co v mých očích funguje a co ne, se žádným způsobem nezměnila. Jenže to pak jdu hodit na papír, respektive na goodreads, a v hlavě mi začnou hlodat Pochybné hlasy: A seš si jistá, jo, že pro to není nějaké vysvětlení? Seš si jistá, jo, že není tohle něco, co ti vadí, protože tomu nerozumíš? A seš si jistá, jo, že na tohle máš? 

Co si budem, jsou chvíle, kdy bych svoje hlasy nejradši nakopala do zadku. Což bohužel nejde. Jsou to hlasy.

Tím nechci říct, že to vzdávám a nebudu tyhlety epický ságy hodnotit. To ne. Spíš naznačuju pro ty, co si myslí, že vím, co dělám, že to tak většinu času není. Kromě čtení samotných knih jako v tuto chvíli Jasný osten, Žal a Trn si zároveň "musím" načíst spoustu věcí i o autorovi. O kontextu doby, ve které trilogii napsal. O tom, kdo ho ovlivnil a koho zase dál ovlivnil on. Ne ani tak pro ostatní, ale spíš pro klid vlastní duše. Protože, jako u všeho, tohle je zřejmě něco, co trápí víc mě než někoho dalšího.

Takže, pokud se někdy cítíte neadekvátně, neklesejte na mysli. Mám takový podezření, že se tak někdy cítí každej. A možná nejvíc ti lidi, kteří vám přijdou nejvíc sebevědomí.