Tak nějak nevím, co jsem si z Prince bláznů odnesla - minimálně to, že mě baví styl, jakým Mark Lawrence píše. Aby mě autor donutil zasmát se při četní nahlas, to mě vždycky potěší, nestává se to totiž úplně často.
Když jsem se ptala, kde s Lawrencem začít, většina lidí mi radila, ať jeho Roztříštěnou říši přeskočím, protože tam není tak silnej a pokud chci vědět, jestli si ho oblíbím jako autora, ať sáhnu rovnou po Rudé sestře /která je prý jednoznačně nejsolidnější/ nebo právě po Princi bláznů. A ačkoli pro mě byl Princ bláznů v mnoha ohledech frustrující, věřím, že Lawrence jako autor některou ze svých knih dostane mezi moje oblíbence, možná právě opěvovanou Rudou sestru.
Konec blábolení, pokusím se o knize spíchnout něco smysluplného.
Mark Lawrence v Princi bláznů představuje prince Jalana, desátého dědice Červené královny, který by se dal charakterizovat slovy, která jsou asi příliš sprostá na to, abych je sem takhle otevřeně psala. To první, "vychcanej" asi ještě tenhle blog unese, u druhého si řekněme prostě jen to, že začíná na "z" a rýmuje se se slovem zmrd.
Koneckonců asi nejlépe se vám Jalan představí sám hned prvními slovy, která si v knize přečtete.
"Jsem lhář, podvodních a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu."
Jalan má vlastně v životě jen málo cílů, mezi ty převažující se počítá - splatit svůj dluh u místního, řekněme, gangstera, nebo přinejlepším - nemuset ho splácet vůbec, vyspat se s co nejvíc ženskejma a dožít svůj život v přepychu.
Nic z toho mu není souzeno, setkáváme se s ním, když prchá z domu jedné ze svých milenek, jen aby se jeho cesty střetly se Snorrim, seveřanem, válečníkem skrz naskrz a uprchlíkem. A protože se mi nechce zabíhat do spoileroidních podrobností, prozradím jen, že Jalana a Snorriho k sobě připoutá kletba, která je odsoudí k cestě na sever.
První věc, která mě překvapila, bylo, kam se Mark Lawrence rozhodl svůj příběh zasadit. Co vám zprvu přijde jako alternativní historie, se brzy změní a to díky pár chytře umístěným nápovědám. Mark Lawrence se vlastně vůbec nezajímá o to, jestli tuhle malou záhadu odkryjete a o to mi byl sympatičtější. Je hezký, když vám autor nemusí vyhláskovat, co tím vším zamýšlel.
Kde mě Lawrence ztrácí, je samotný děj. Jako by všudypřítomný okouzlující sarkastický humor a přirozená chemie mezi Jalem a Snorrim měly jenom maskovat to, že sledujete poměrně přímočarý příběh - prostě cestu na sever. Někde v polovině cesty, když vás to popichování sice baví dál, ale už zdaleka nenaplňuje jako ze začátku, zjistíte, že vlastně nemáte s čím pracovat. Magie/kletba vám sice pomalu začíná dávat smysl, ale stejně rychle vyplývá na světlo, že slouží vlastně jen jako hybatel, který posouvá děj vpřed a řešení "toho hlavního průseru", ale nějakou další roli neplní. O to víc mě frustrovalo, když ty hlavní "bojové" sekvence autor přeskočil s tím, že "Jal je vlastně Berserk, takže když se dostane do boje, vidí rudou mlhu a to je všechno, takže i vy, jako čtenáři nevidíte nic"
Knihy, které hodnotím 3/5 jsou většinou typické příklady toho, že daný titul "neurazí-nenadchne". Princ bláznů je netypický příklad, který "nadchnul-frustroval". Rozhodně hodlám dát autorovi další šanci, věřím, že si někdy v budoucnu přečtu i pokračování, protože to přes všechny moje výtky byla příjemná četba. Lawrence dokáže popsat to největší násilí s takovou lehkostí, že zůstává rozum stát. Jenže k božím postavám a smyslu pro humor potřebuju i boží děj. A toho se mi tady nedostalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat